Jak předcházet infekčním onemocněním
Historie lidstva je od nepaměti spojena s existencí infekčních nemocí, což je zdokumentováno na mnoha místech nejstarších písemných památek, egyptskými papyrosy počínaje. Přestože v boji proti šíření těchto nemocí lidé využívali řadu dílčích opatření již v dávných dobách před Kristem, skutečné vědecké základy prevence nákaz infekčními původci byly položeny až na základě významných objevů v oblasti bakteriologie počínaje druhou polovinou 19. století. Postupné zdokonalování poznatků oboru mikrobiologie v úzké návaznosti na rozvoj epidemiologie jako samostatného lékařského oboru, umožnily zformulovat základní principy prevence infekčních nemocí do podoby, která má nadčasovou platnost.
Prevence infekčních onemocnění je realizována ve dvou rovinách – v rámci nespecifických opatření a prostřednictvím specifických opatření.
Nespecifická preventivní opatření, mezi která patří všeobecně hygienická opatření a zdravotní výchova, mají za cíl jednak zamezit účinku nepříznivých vlivů životního prostředí na lidský (zvířecí) organizmus, jednak zlepšit úroveň lidského chování na základě získaných informací. Do této skupiny opatření patří především zabezpečení zdravotně nezávadné pitné vody, nezávadné odstraňování odpadních vod, zajištění vysokého hygienického standardu v potravinářství, vytvoření podmínek pro adekvátní výživu a bydlení. Z pohledu prevence infekčních onemocnění mají ve sféře zdravotní výchovy své nezastupitelné místo především otázky zdravého životního stylu, obecných zásad přecházení infekcím a prevence sexuálně přenosných nákaz.
Problematika všeobecně hygienických preventivních opatření vyžaduje aktivní přístup všech fyzických a právnických osob. V oblasti kontrolní, poradní a normotvorní je primárně řešena především na úrovni jednotlivých oborů hygieny.
Mezi specifická preventivní opatření, která jsou realizována v souladu s poznatky v oboru epidemiologie, infektologie a mikrobiologie, patří:
- Očkování (aktivní a pasivní)
- Evidence a protiepidemická opatření u osob vylučujících choroboplodné zárodky
- Opatření proti zavlečení přenosných nákaz (vstupní lékařské vyšetření před začátkem výkonu epidemiologicky závažných profesí, lékařské vyšetření před zahájením hospitalizace a před zahájením pobytu v určitém kolektivu, lékařské vyšetření před a po pobytu v epidemiologicky rizikových oblastech, opatření k ochraně státních hranic).
Očkování
Očkování neboli vakcinace představuje jeden z nejúčinnějších způsobů prevence infekčních onemocnění. Princip očkování spočívá v navození zvýšené odolnosti vůči některým infekčním nemocem, a to buď vpravením částic jejich původců (nejčastěji bakterií a virů) do lidského (zvířecího) organizmu, nebo aplikací určitých specifických látek. V prvním případě se jedná o aktivní imunizaci, při které organizmus očkovaného jedince začne vytvářet vlastní protilátky proti vpravenými částicím určité bakterie či viru. Ve druhém případě hovoříme o pasivní imunizaci, která zabezpečuje vpravení již hotových protilátek do těla očkované osoby.
Pravidelné očkování dětí pomohlo významně snížit či eliminovat řadu infekcí. Nesetkáváme se s přenosnou dětskou obrnou, záškrtem, tetanem, vzácně se spalničkami, zarděnkami, příušnicemi, dávivým kašlem či tuberkulózou. Někdy tato situace vede paradoxně k podceňování vakcinace veřejností.
Předpokladem zabránění šíření infekčního agens v populaci je udržování vysoké proočkovanosti, vysoké kolektivní imunity. Ve státech, kde došlo ke snížení proočkovanosti (z důvodů dezinformačních kampaní médií, náboženských, ekonomických) vznikly v dětské populaci opět epidemie infekčních onemocnění s mnoha úmrtími (záškrt v Rusku, přenosná dětská obrna a spalničky v Holandsku, dávivý kašel ve Velké Británii a Japonsku).
Nežádoucí reakce po očkování bývají mírné a krátkodobé. Nejčastěji dochází k lokální reakci v místě vpichu (bolestivost, zarudnutí, otok), případně k celkové reakci (zvýšená teplota, bolest svalů, mírná vyrážka). Tyto reakce vymizí během 1 – 3 dnů. Výskyt závažných, neobvyklých reakcí je výjimečný a podléhá hlášení. Lze je snížit tím, že očkující lékař přistupuje k očkování individuálně, vychází z aktuálního zdravotního stavu očkovaného, zná kontraindikace jednotlivých očkování, ví, jak s očkovací látkou správně zacházet, dodržuje správné očkovací techniky.
Očkuje se pouze vakcínami v ČR registrovanými a povolenými hlavním hygienikem, jejichž bezpečnost je zaručována způsobem výroby a prokázána řadou studií. Základním kritériem pro hodnocení kvality očkovacích látek je účinnost a bezpečnost.
Očkování je v České republice legislativně upraveno zákonem číslo 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů v platném znění (dále jen „zákon“) a dále vyhláškou číslo 537/2006 Sb. o očkování proti infekčním nemocem (dále jen „vyhláška“).
Zákon stanovuje pro oblast očkování kompetence a dále povinnosti fyzických a právnických osob. Z pohledu povinností a práv fyzických osob je důležitý především paragraf 46 zákona, kterým se kromě jiného stavuje povinnost každé fyzické osoby s trvalým pobytem na území ČR, podrobit se pravidelnému očkování, a to v termínech a v rozsahu stanovených vyhláškou. Vyhláška je praktickým prováděcím předpisem k ustanovením zákona pro oblast očkování. Jsou zde mimo jiné upraveny otázky členění očkování, termíny a podmínky provedení, způsoby vyšetřování imunity, pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění a rozsah zápisu o provedeném očkování. V praxi je nejdůležitější ten fakt, že ustanovení vyhlášky představují primární východiska pro formulaci očkovacího kalendáře ČR.
Kromě očkování, která jsou hrazena státem (pravidelné očkování proti tuberkulóze, proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typ b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B, proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím, proti chřipce a proti pneumokokovým nákazám; zvláštní očkování proti virové hepatitidě A a virové hepatitidě B, proti vzteklině a proti chřipce; mimořádné očkování vyhlášené hlavním hygienikem ČR; očkování při úrazech, poraněních, nehojících se ranách a před některými léčebnými výkony, a to proti tetanu a proti vzteklině), existuje ještě možnost nechat se oočkovat na základě žádosti fyzické osoby proti nákazám, vůči kterým je dostupná očkovací látka. Očkování na základě žádosti má v praxi význam především v souvislosti s cestami do epidemiologicky rizikových oblastí v zahraničí. Tento druh očkování si fyzická osoba hradí sama. Lze je absolvovat v některém z očkovacích center – zdravotních ústavů, fakultních nemocnic a soukromých odborných pracovišť.
Evidence a protiepidemická opatření u osob vylučujících choroboplodné zárodky
Preventivní opatření ve vztahu k osobám po nákaze vyvolané virem HIV, u osob vylučujících choroboplodné zárodky břišního tyfu a paratyfu a dále u osob s chronickým onemocněním virovým zánětem jater B a C (dále jen „nosiči“) jsou společně s povinnostmi a právy zdravotnických zařízení a orgánů ochrany veřejného zdraví definována a upřesněna v paragrafu 53 a 54 zákona. Mezi nejdůležitější povinnosti osob s výše upřesněným nosičstvím v oblasti prevence patří:
- podrobit se léčení, lékařskému dohledu a potřebnému laboratornímu vyšetření,
- dodržovat poučení lékaře o ochraně osob před přenosem infekčního onemocnění, jehož jsou nosiči,
- nevykonávat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob,
- informovat lékaře před vyšetřovacím nebo léčebným výkonem a při přijetí do ústavní péče o svém nosičství;
- sdělit své nosičství při přijetí do zařízení sociální péče,
- oznamovat praktickému lékaři, který je registruje, osobní údaje (jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého a přechodného pobytu), údaje o zaměstnání a změny v těchto údajích.
Opatření proti zavlečení přenosných nákaz
- Vstupní a další lékařské vyšetření u osob vykonávajících činnosti epidemiologicky závažné
Definice činností, které jsou považovány za epidemiologicky závažné, jsou uvedeny v paragrafu 19 zákona. V paragrafu 20 zákona a dále v paragrafu 4 vyhlášky číslo 195/2005 Sb., kterou se upravují podmínky předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče, lze najít rozsah povinnosti osob, které epidemiologicky závažnou činnosti vykonávají. - Lékařské vyšetření před zahájením hospitalizace
Minimální rozsah požadavků na příjem a vyšetřování pacientů ve zdravotnických zařízeních a v ústavech sociální péče je uveden v paragrafu 7 vyhlášky číslo 195/2005 Sb. Základním cílem vyšetření před zahájením hospitalizace je předcházení vzniku a šíření nemocničních nákaz. - Lékařské vyšetření před zahájením pobytu v určitém kolektivu
Do této skupiny preventivních opatření spadají například lékařská vyšetření u dětí po překonaném infekčním onemocnění. Podmínky zdravotní způsobilostí dětí k pobytu ve škole v přírodě a na zotavovacích akcích vymezuje primárně zákon ve svém paragrafu 9 a 10.
Vězeňská služba a správa uprchlických zařízení řeší problematiku vstupních lékařských vyšetření svými vnitřními předpisy. - Lékařské vyšetření v souvislosti s pobytem v epidemiologicky rizikových oblastech
Lékařská vyšetření osob před a po absolvování pobytu v oblastech s vyšším výskytem přenosných nemocí nejsou, mimo mimořádné situace, zákonem požadována. Z hlediska pracovně právního však může zaměstnavatel v určitých případech taková vyšetření po zaměstnanci požadovat. - Opatření k ochraně státních hranic
Ochranná opatření před zavlečením infekčních onemocnění ze zahraničí se provádějí na místech a v prostorách určených dohodou mezi Ministerstvem zdravotnictví, Ministerstvem vnitra, Ministerstvem dopravy a spojů a Ministerstvem financí. Ochranným opatřením jsou povinny podrobit se fyzické osoby, které vstupují na území ČR ze zahraničí, a to v případech, kdy jeví známky infekčního onemocnění nebo jsou podezřelé z nákazy. Ochranná opatření zveřejňují na úředních deskách na hraničních přechodech a dalších místech, kde jsou překračovány státní hranice, celní úřady.
Z hlediska mezinárodní spolupráce a závazků ČR je problematika ochrany státních hranic do značné míry ovlivněna požadavky Mezinárodního zdravotního řádu, který je právním nástrojem Světové zdravotnické organizace, zavazujícím státy ke spolupráci proti šíření závažných infekčních chorob. Hlavním cílem Mezinárodního zdravotního řádu je zajistit maximální ochranu před šířením vybraných chorob s minimálním dopadem těchto opatření na mezinárodní dopravu.
